HROMNICE: SETKÁNÍ CHAOSU A SVĚTLA (TMY A SVĚTLA)

Hromnice, Devana, Slované, Římané, Keltové a rituály

Hromnice se staly téměř zapomenutým svátkem a na rituály s nimi spojenými si u nás už málokdo skutečně vzpomíná.

V církevním pojetí jsou Hromnice svátkem Uvedení Páně do chrámu, i když se nedá zcela říci, že je to výlučně křesťanský svátek. V židovské tradici přinesla každá matka 40 dnů pod narození svého prvorozeného syna do chrámu i s obětí očištění. Proto se původně tento svátek nazýval Očištění Panny Marie (od konce pátého století na základě rozhodnutí papeže Gelasia). V křesťanství přebral uvedený svátek téměř všechny atributy z předchozích oslav očisty, svěcení svíček a ohně.

V antickém prostředí se Hromnice nazývaly Hypapanti, Setkání (z toho později vychází prvek setkání malého Ježíše se starcem Simeonem, což je náhrada za setkání starého a nového, zimy a předzvěsti jara, tmy a světla).

U Keltů se zase jedna z podob trojité bohyně Brighid, Stařena, mění v její aspekt Panny pod stejným jménem.

Ve Starém Římě se konaly v době Hromnic tzv. Amburbale (Amburbium), což byl rituální průvod celým obvodem starověkého Říma, který měl sloužit k očištění celého města. Šlo o jeden z obřadů "posvátné topografie" (jakých se v starověkých kulturách vyskytovalo více), proto se chodilo v kruhu kolem města. Rituální kruh je zde ohromný, měl 10 km a doprovod ho musel za hlučné zábavy, obětí zvířat a ohnivých her projít celý, a to až třikrát (později se procházela jen trasa kolem města symbolická, zkrácená). Město se čistilo i doslova, nejen rituálně. Název měsíce únor (latinsky februarius) vychází ze slova "Ferula", očištění, tak se není co divit. Amburbale však probíhaly i mimo únor, v dobách krize a ohrožení. Připomínaly další svátek, Ambarvalie, které se konaly za účelem očisty a požehnání polí před první sklizní, a to v květnu.

Ve všech kulturách na území, na němž se v tomto období již dá tušit pomalé loučení se zimou, hráli hlavní roli oheň, světlo a očista. Podobně jako před nástupem zimy se také při loučení s ní uklízelo, čistili se domy, stáje, chlévy a krby, v nichž se následně rozhořel nový oheň. Zapalovali se vysoké hranice dřeva, jejichž plameny měli zahnat "zlé duchy" zimy. Na rozdíl od keltské tradice nebyla u Slovanů rituální barvou tohoto svátku bílá, čili barva zimy, sněhu a prvních jehňat, nýbrž barvy jara, zelená, oranžová a žlutá.

K Hromnicím se váže první hromobití slovanského boha Peruna, ale též oslava boha dobytku, lovu, lesů, zemědělství, podsvětí, bohatství, magie, věštění a básnictví Velese.

Božské kompetence Velese a keltské bohyně Brighid jsou téměř totožné; v keltském okruhu však převládá prastarý ženský princip, v slovanském mužský.

Ve starém Římě se konaly v únoru kromě Ambarvalií další rituály zasvěcené roněž mužským božstvům. Patřily k nim například Luperkalie, svátky pokání a očištění konané na počest boha Luperka, čili Fauna, boha lesů, lovu a dobytka, ochránce stád před vlky. Jak je vidět, od Velese se až tak velmi svými kompetencemi nelišil. Důležitou součástí Luperkalií bylo - stejně jako v případě našich Velikonoc - bičování účastníků oslav, které vykonávali Luperkové, kněží boha Fauna. Účelem tohoto rituálního bičování mělo být zajištění zdraví a štěstí na celý následující rok. Smyslem tohoto starověkého bití karabáčem a několika dalších obřadních prvků prastarého svátku byla také tajemná očista lidí, nazývaná, jak jinak, februatio. Odtud latinské jméno února, používané dodnes ve většině evropských i jiných zemí.  

U Slovanů přísluší Hromnice k zlatovlasé bohyni Děvaně (Dievana, Zievonia, Dživica, Dzieva, Dzevana), lesní překrásné bohyni lovu a nebeského i denního světla, dcery Peruna a Lady (podle některých Letnice), manželky boha Velese. (K Vesně náleží až jarní rovnodennost.)

S Děvanou je pravděpodobně spojen vznik slova "děvečka", ale také pozdější legenda o lovkyni Šárce z českých pověstí, která však vládne nad svým bývalým územím mezi divokými skalami na podzim a v zimě, nikoli jako Děvana nad brzkým jarem. V Čechách byla kdysi dávno uctívána na Děvíně naproti pražskému Vyšehradu. V ruských pohádkách je skrytou a symbolickou podobou Děvany Vasilisa. Někteří autoři tvrdí, že Děvana, Dzieva, je zkomoleninou jména Siwa, tedy Živa, takže Děvana by představovala opět jeden z aspektů trojjediné bohyně, Pannu, v tomto případě slovanskou. Jiní se dokonce přiklánějí k tomu, že jméno Děvana má kořen v "Deus", čili Bůh, takže její jméno by znamenalo jednoduše Bohyně.

Malou zajímavostí je, že v africkém Zimbabwe uctívali krásnou bohyni Stvořitelku Dzivu...

www.angelcity.cz/kurzy-a-seminare/zenska-temata-mysterium-bohyne/

www.angelcity.cz/products/vycvik-keltskych-a-slovanskych-knezek-bohyne-2017/