JSEM ASI FAKT DIVNÁ: ÚVOD A PRVNÍ DIVNŮSTKY
Před pár dny jsem obdržela e-mailem otázky, na které bych měla odpovědět, neboť redakce jistého časopisu má zájem o rozhovor se mnou. V předvánoční době nezbyl čas na osobní setkání, proto ta písemná forma. Dnes v noci mě však velice silné Novoluní nenechalo spát. Někdy kolem páté ráno jsem si vzpomněla na úplně první dotaz, který zněl: "Kdy a jak jste objevila, že jste jiná?". Nejdřív jsem se významem dotazování na "jinakost" moc nezabývala, a uvažovala jsem nejdřív takto: "Nemyslím, že jsem jiná nežli ostatní, neboť všichni jsme "jiní", každý sám za sebe bez jakýchkoli klišé. Všichni jsme něčím odlišní od ostatních, tudíž jedineční, a nemluvím teď o vzhledu, barvě kůže, rase, výšce, barvě očí nebo povolání. Každý z nás je jiný svým vlastním osobitým způsobem.
Předpokládám, že kvůli zvláštní energii předsvátečního Novoluní se mi však začali vybavovat vzpomínky, na které velice často nemyslím, protože jsou již dávnou minulostí. Z rozhraní mého vědomí a nevědomí se začali vybavovat vzpomínky na mou "jinakost". Tedy, spíš "divnost", kterou jsem neobjevila já sama, jak zněla otázka z redakce. Spíš ji po mně házeli jako dosti velké oblázky a občas i hezky ostré kusy skal jakoby mně jí chtěli ukamenovat. Prostě na mně od mala tu i tam pokřikovali: "divná", "exod", a vlastně dodnes nevím, ani netuším kde to vzali, i "čarodějka". Mnozí z vás něco podobného znají z vlastního života, nebo nikoli?
Blíží se zimní slunovrat i konec roku, období retrospekce, zbavování se starého za účelem uvolnění prostoru pro nové. Novoluní, slunovrat, setkání starého a nového roku, snad přitažlivostí těchto aspektů mně napadlo, že bych mohla možná pouze pro sebe sepsat některé své divnůstky, prapodivnůstky i větší divy, pardon divné jinakosti. Uvidíme, zda mi tento vnitřní impulz k jakési obdobě sebezpovědi vydrží víc, jak jeden, dva dny. A nemíním texty moc upravovat, na to totiž nemám k dispozici dostatek času.
Dnes první mé podivnosti a odlišnosti:
1. Narodila jsem se vlastně mrtvá. Tmavě modrá, a nebylo to šlechtickou modrou krví. Takže už u příchodu na Matičku Zem jsem se nechovala úplně standardně. Ono vlastně ani mé početí nebylo na tamtu dávnou dobu celkem standardní. Porodní bába se však nemínila vzdát a začala mé neživé tělíčko dost silně plácat po zadečku a drobných, rovněž namodralých zádech. Vesnický doktor, který přispěchal poslední do chalupy postavené rukama mého dědečka z hlíny, dřeva a rákosí, dnes populárních materiálů na stavbu bydlení, se občas zmohl na rozmáchlé posunky naznačující, co a jak má babice dělat. Ani jej však nenapadlo se z přítmí pokoje přiblížit k mé matce a ke mně. Poblíž stála moje pobledlá drobná babička. A vedle ní řádová sestra. Odkud mám všechny tyto informace? No, od své maminky ani babičky nikoli. Dědeček, ten pak raději odešel do lánu pomalu zrajícího obilí a zuřivě tam pochodoval nahoru a dolů, takže od něj také ne. Mít nemanželskou vnučku na vesnici s 98% katolických věřících bylo v polovině padesátých let velkou hanbou pro celou rodinu, víme? Když jsem svou maminku v mých přibližně 35 letech u návštěvy starých rodičů v mém i jejím rodném domě přivedla do rozpaků prohlášením, že přesně na této posteli jsem přišla na svět v jedno horké červnové poledne a byly u toho výše jmenované osoby, jenom se zeptala: „Kdo ti to řekl?“ Má odpověď: „ No ty ne maminko. Já si to pamatuji.“ A já si to vskutku pamatuji. Pouze ta mniška nebyla mniška, nýbrž mladší babiččina sestra. Ta obvykle nosívala po zem dlouhou tmavomodrou zástěru a kvůli úporným migrénám na hlavě omotanou bílou plenu. A jak je možné, že si to všechno pamatuji? Mně se neptejte, nevím. Ale ten výjev mám před očima zcela jasně, kdykoli se vrátím v čase do momentu svého narození. Avšak jenom do chvilky, kdy mně porodní bába tak vehementně políčkovala, až jsem se probrala k životu vezdejšímu. Několik let jsem se pokoušela vrátit „domů“ a vzepřít se drastickému oživení častým padáním do úplného bezvědomí. Bez ohledu na roční dobu mně poté oblévali velkými kýbly studené vody, aby mně přebrali. Přešlo to až v mých pěti, kdy jsem se naučila číst.
2. Všichni členové mé rodiny mají krevní skupinu 0 rh faktor +. Já jediná A1 rh faktor -. Podotýkám, že nedostatečným okysličením krve v průběhu mého rození anebo opožděným „naběhnutím“ vitálních funkcí po porodu se určitě nemohla změnit ani její skupina ani rh faktor.
3. Jsem rozený vegetarián (zase jediný v rodině nejbližší i nejširší) s odporem nejenom k masu, nýbrž i k cigaretám, alkoholu a kávě. A prosím, neobtěžujte mně poznámkami o tom, že z čeho mám tedy v životě radost. Životní radost není na těchto věcech ani zdaleka závislá, pouze činí lidi závislými na některých potravinových složkách a stimulačních látkách. Pokud jste na rozdíl ode mě v dětství nesnášeli špenát (další divnost, na základní a střední škole jsem špenát snad jako jediná zbožňovala), ten je určitě důležitější pro přežití, a také k vám nemám hloupé připomínky. Netuším, zda máte alespoň malou představu o tom, jaké to bylo být vegetariánem na vesnici v padesátých, šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století. Dokonce i ve městě, nikoli pouze na vsi.
4. S bodem tři souvisí další „jinost“. Celé dětství a mladost jsem nesnášela neděli. Byl to jediný volný den, tehdy jsme chodili do školek, škol a dospělí do práce i v sobotu. A, žel, byl to též jediný den, kdy jsem byla nucena se přizpůsobit a společně s ostatními konzumovat polévku z některého z našich domácích zvířátek chovaných venku na velkém dvoře, masový předkrm ze stejného zdroje, hlavní masové jídlo jak by smet. Neděle rovnala se slzy a pláč a syslí tváře, v nichž jsem se pokoušela schraňovat pod ostřížím dohledem celého rodinného dozorčího kolokvia do úst vložené kousky masa.
5. Do svých 23 let jsme žilva ve své podstatě na práně. Nebyla jsem ani anorekt
Judita Katona Peschlová