POŽEHNÁNÍ U STARÝCH SLOVANŮ (I JINDE)

Na kurzu Fontány mládí (jednou z jejích mnoha stránek je jakási archaická forma rodových a rodinných konstelací) jsme o tomto víkendu mluvily ve velkém ženském kruhu o požehnání od rodičů, v tomto případě konkrétně od matky. Jako příklad "vyplavalo na povrch" požehnání rodičů novomanželům (přetrvávalo někde až do pol. 20. století a někde přetrvává dodnes).

Požehnání je tradicí, která vznikla v pradávných dobách, praktikovala se u všech prastarých civilizací a kultur po dlouhá tisíciletí. Lidé postupně vyvíjeli a vytvářeli moudré tradice a rituály, které jim pomáhaly a (a někde či někdy dodnes pomáhají) žít v míru, lásce, soudržnosti, hojnosti. Ekvivalentem „požehnání“ je „dobrořečení“, protože slovo požehnání vzniklo u Slovanů - ve velmi starých časech - ze základu "dobré slovo" (a to dávno, velice dávno před křesťanstvím).

V případě snoubenců je požehnání před samotným sezdáním - vyjádřené psychologicky - aktem souhlasu systému, tedy rodiny, že se tvoří nový systém, nová rodina.

Jakýkoli systém obecně - a rodina zvláště - usiluje o integritu. Takže se kupříkladu vdáte. Chcete si založit vlastní rodinu. Pro rodičovskou rodinu je to sice na jedné straně radost, ale současně zármutek a stresující situace, protože vylétáte z jejich hnízda. Pokud milujeme své rodiče, máme pro to pochopení. Musí se připravit se na jiný život, opustit ten dosavadní, v němž jsme sehrávaly nesmírně důležitou roli a v podstatě jsme byly jeho centrem.

Rodina se (a to nejenom v rodinných konstelacích) podvědomě či nevědomě brání změnám. Ano, je to nevyhnutelné: musí být vytvořena nová rodina, musíme jednoho dne vyrůst a původní rodinu opustit. Aby lidé překonali tuto bolest, aby tento proces mohl proběhnout v klidu, míru, porozumění a lásce, vyvinul se během těch staletí a tisíciletí rituál požehnání dospělým dětem, tedy vlastně rituál jakéhosi souhlasu, vědomé a láskyplné akceptace toho, že jste vyrostli a opouštíte svou původní rodinu. Požehnání je v tomto případe projevem shody ze strany rodičovského systému, zároveň i respektu k vaší volbě; je v tom i váš respekt. Pak je možné budovat novou rodinu v mnohem větším klidu a bez zbytečného stresu. V ten pravý čas i vy sami budete chtít, aby vaše děti udělaly totéž.

Věc má i druhou stránku. Jde také o to, že se sejdou dva lidé ze zcela odlišných systémů. Tyto rody mohou mít úplně jiná specifika. Pokud oba vaše "klany" souhlasí se "sjednocením", je toto sjednocení společné. Pro mladou rodinu je poté snazší jednat se svými původními rodinami. A celé to usnadňuje rituál požehnání, protože udělení požehnání vskutku rituálem je, i když může někomu připadat jako pouhá formalita. Záleží prostě na duchovní vyspělosti člověka, požehnání totiž ztrácí svou sílu, pokud není přijato s úctou.

(Je však nutno podotknout, že u Slovanů nezrušilo manželství příslušnost k rodnému klanu, což je typ organizace zcela jedinečný mezi indoevropskými národy.)

Požehnání je cosi jako velice mocné a zvláštní "kouzlo", tedy přání a milosrdenství, poskytnutí ochrany, přízně a někdy i svolení, vyjádření souhlasu a dobré vůle, přání štěstí a všeho dobrého (například, když se někdo vydává na cestu - jakoukoli, i v symbolickém významu slova. Navíc dodnes říkáváme "jsem požehnán/a", což neznamená, že jsem si zašla v neděli na mši pro požehnání katolického, husitského, ortodoxního nebo protestantského kněze, ale že "se mi vede velmi dobře, dokonce výtečně". Případně, že jsem "požehnána dary", což mohou být talenty, skvělá rodina, nadané a šikovné děti, atd. atd. atd.).

Požehnání od někoho je svým způsobem slib. Slib, že si zasloužíme lásku, zasloužíme si čest, zasloužíme si úctu. Požehnání je dar.

Není to však jenom rituál, nýbrž i model laskavého a láskyplného chování, který byl až mnohem později (a to už fakticky více méně formálně) aplikován na Boha v různých náboženstvích, nejenom v křesťanském. Což znamená, že třeba stejně jako kříž, kterým se často požehnání vyjadřovalo (kříž na čelo, v našem rodu medem), je tradice požehnání mnohem, mnohem starší, než jakékoli dnes existují náboženství a církevní tradice.

Je to to samé, jako když se v současných zmodernizovaných rituálech (zejména, ale nikoli pouze, v obnovených nebo nově vytvářených tradicích ženských kruhů a bohyň) prohlásí: "Blessed be", což je slovo vzniklé ze staré formy angličtiny (znamená „žehnat, přát si štěstí, zasvětit“). Jenomže na rozdíl od staroslovanského kořene a významu slova požehnat (dobro) vychází z germánského podstatného jména *blōdan, „krev“, kdysi znamenalo zasvěcení krví. 

„Blessed be“, tedy „Buď požehnán/a/o“ je pohanský pozdrav používaný mnoha pohanskými praktikujícími k vzájemnému přání štěstí a pohody.

„Blessed be“ „Buď požehnáno“, říkají novopohané také proto, aby posílili své záměry. Používají tuto „frázi“, aby požádali o požehnání svých bohů a bohyň a zajistili, že jejich modlitby budou vyslyšeny. 

Wiccané často pronesou „Buď požehnáno“ jako zpečetění svého rituálu. Když vysloví „Blessed be“ na konci rituálu, věří, že to umožní bohům slyšet jejich záměry a magii, aby začala působit.

Standardní wiccanské požehnání zní takto: „Ať jsou požehnány tvé nohy, které tě sem přivedly. Ať jsou požehnána tvá kolena, která budou klečet u posvátného oltáře. Požehnáno budiž lůno tvé, bez kterého bychom nebyli. Buď požehnána tvá ňadra, stvořena pro krásu i pro udržení života z tvého lůna. Požehnány nechť jsou tvé rty, které vyslovují posvátná jména bohů a bohyň."

Rodičovské požehnání znamenalo u Starých Slovanů spojit člověka s božským zdrojem života (neplést si bohy monoteistických náboženství, např. křesťanstvím!), přivolat božskou přízeň pozemskému životu.

Požehnání měla hierarchickou povahu (od většího k menšímu – což opět silně připomíná některé principy mnohem modernějších rodinných konstelací -, od bohů a bohyň k lidem, od rodičů k dětem, od starších mladším, od kněžek k příslušníkům kmene, atd.). Pro někoho to byla a stále je nejhlubší forma přání (nebo i modlitby).  

Jsou mluvené, nezřídka kombinované s dotykem.

Často znamenají začátek nebo konec (jako v invokaci), přechod nebo práh v životě: nový den, svatba, narození, odchod z domova, cesta, nový domov, zasvěcení, ztráta, nemoc, úmrtí apod.).

Kupříkladu keltská požehnání se velice často týkají běžných okamžiků dne nebo života: probuzení, vstávání, stlaní postele, rozdělávání ohně, pečení chleba, sázení/sklizeň plodin, cestování, spaní.

Požehnání je též jakýmsi kompasem osudu, otevírá dveře setkáním. Požehnáním vstupujeme do předpolí duše. Je stavem celistvosti, místem, kde se vše spojuje: kde bude ztráta napravena, kde se slepota promění ve vizi, kde bude škoda napravena, kde se otevřou brány chrámu překvapení, kde životní útrapy končí návratem domů.“

Pokud nejde vysloveně o požehnání ze strany příslušníků rodiny (v jakékoli životní oblasti, nejenom u sňatků), tak je moudro - které nám zanechali prostřednictvím „rituálu“ požehnání naši slovanští (pohanští) předkové - geniální ve své jednoduchosti: nejprve je třeba identifikovat skutečný problém, abychom mohli zjistit, pomoc kterého slovanského božství je nejvíce potřebná.

Třeba před bitvou se naši předkové nemodlili jen za to, aby bitvu přežili (jako by to dělal stoupenec židovsko-křesťanské tradice), modlili se za určité dovednosti/požehnání, která jsou nezbytná k tomu, aby přežili – modlili se za sílu, odvahu, štěstí atd. Museli definovat potřebné požehnání, aby byli schopni pojmenovat božství, od něhož potřebovali požehnání. Kvůli povaze své víry neměli Slované božstvo přežití, ale znali božství schopné požehnat válečníkovi silou, odvahou nebo štěstím. Proto se slovanští válečníci před bitvou nemodlili k Velesovi nebo Moraně (ty žádali o požehnání v jiných záležitostech), místo toho vzývali Peruna, Svaroga nebo Raróga (ztělesnění štěstí a jednu ze Svarogových inkarnací).

V takovémto postupu můžeme vidět krásu předkřesťanské logiky: identifikujte svůj problém (v příkladu výše: jak přežít bitvu), identifikujte přesně, co potřebujete k vyřešení vašich problémů (v případě bitvy sílu, odvahu a štěstí), abyste mohli identifikovat božství (ať již ženské nebo mužské), které vám může pomoci, a pak se na tyto bohy/bohyně obraťte se svou žádostí a nabídněte jim cennou oběť, pokud vám skutečně pomohou (tady je vidět rozdíl mezi slovanským pojetím a pojetím jiných tradic). A – v neposlední řadě – poté, co pronesete svou modlitbu a slíbíte oběť, udělejte to nejlepší, abyste přežili, abyste mohli – nejenom - přinést slíbenou oběť.

Smysl a úžasnost slovanské logiky spočívá i v její univerzálnosti. Ve středověku i v našem moderním světě lze problémy řešit pomocí stejného algoritmu, který nám zanechali naši předkové.

Pouze po důkladném a poctivém zhodnocení situace a po identifikaci hlavních příčin problému si i moderní Slované mohou vybrat boha/bohyni schopné jim pomoci. Pokud by například dospěli k závěru, že k tomu, aby si našli práci, musí získat novou kvalifikaci, mohou se vybrat Velese, strážce tajné moudrosti (a samozřejmě zvolit také své předky, o tom však snad někdy jindy).

Pokud chtějí změnit svůj životní styl (například začít brzy vstávat, omezit pití či přejídání, zlepšit svůj vzhled, kondici, věnovat víc času rodině atd.), bylo by vhodnější požádat o požehnání bohyni Mokoš, největší transformační sílu mezi všemi slovanskými bohy.

Je-li je jádrem problému nedostatek sebeúcty, sebehodnoty nebo sebevědomí potřebných u pracovních pohovorů, bude nejlepším nápadem přivolat na pomoc Peruna. Je samozřejmě možné, že příčinou nutnosti hledat si novou práci, není to, co příslušné osoby dělají nebo naopak nedělají, ale jádro spočívá ve špatném socioekonomickém systému země, ve které naši žijí. V tomto případě by vhodnou bohyní mohla být Morana, jejíž kompetence zahrnují smrt a znovuzrození (čili velkou transformaci a změnu, třeba odstěhování do jiné země), avšak i sny. Nebo dokonce Rožanice, které roztáčí kolo našeho osudu.

Nezapomínejme však – slovanští bohové neřeší naše problémy, pouze pomáhají svými „požehnáními“, svými dary, sílou, moudrostí, štěstím apod.

Nicméně právě proces hledání božstva, které je nejkompetentnější v oblasti, v níž potřebujeme pomoci, usnadňuje porozumět příčinám a povaze našich problémů. A proto – jak jsem psala výše – moudrost a postupy, které nám zanechali naši předkové, jsou geniální ve své jednoduchosti.

Takže, nikdy nežádejte o požehnání pro něco, na čem nejste připraveni (tvrdě) pracovat. Vždy, vskutku vždy existuje něco, co můžete udělat, abyste svůj problém vyřešili.

Buďte všichni požehnáni!

Judita Peschlová, zakladatelka, mentorka a hlavní lektorka slovanské ženské praxe Fontána mládi

p.s. na kurz staroslovanské ženské praxe Fontána mládí se můžete přihlásit a informace najít zde: www.angelcity.cz/products/fontana-mladi-hormonalni-harmonie-slovanska-zenska-praktika/