Sebelítost a těžké životní situace

Krize, obtížné životní okolnosti a těžké životní situace sebou přináší mnoho aspektů, různá svá stadia a také různé formy řešení.

Věci, které zvykneme nazývat „špatné“ se stávají. Každému. Jak však na ně reagujeme, je ovlivněno naší povahou, predispozicemi, životním příběhem a předchozími událostmi a také kvalitou života. Navzdory tomu je vždy na nás, zda se ve smutku usadíme jako motýl v zámotku, znehybněni zármutkem ze ztráty či jiných potíží, anebo se rozhodneme bolest překonat, chápat a vzít ji jako šanci, zkoušku či dokonce dar.

Ano, někteří z nás zažívají více protivenství a ocitají se v bolestných situacích častěji než ostatní. Jak se říká, život není fér a nepomůže nám, pokud se budeme stále a dokola vyptávat „Proč“? Proč se to děje právě nám? Pro mnoho důvodů, takovéto otázky nás však ani z potíží ani ze žalu neosvobodí.

Občas dochází skutečně až k hrozným věcem, které mohou ovlivnit většinu oblastí našeho života. Je zcela v pořádku plakat, přemýšlet o příčinách, ba se i zlobit a – chvíli se i litovat. V určitém okamžiku bychom toho však měli nechat, dát minulosti vale a už se jí nenechat mučit.

V opačném případě se nebudeme moci nikdy poučit ze svých zkušeností, prožitých traumat, krizí a „příkoří“ a konstruktivně se někam pohnout, posunout se vpřed, vstříc novému životu.

Jedním z neblokujících a brzdících faktorů je již zmíněná sebelítost. Ta je nezřídka až život a často i zdraví devastující. K tomu nejdůležitějšímu a nejmocnějšímu, co pro sebe sama můžete udělat, dokud se kolem vás nebo s vámi dějí nepříjemné a bolestné věci, patří trpělivost a soucit se sebou samými. Nikoli však sebelítost. Krátkodobě snad ano, z dlouhodobého hlediska však nikoli.

Pokud se podvolíme tlaku, či spíš „přetlaku“ sebelítosti, dovolíme jí převzít nad námi a naším životem kontrolu a moc. Stáváme se zcela uvěznění v lítosti a ponoření pouze sami do sebe. Je destruktivní držet se minulých negativních událostí a přenášet hořkost, bol, někdy až nenávist do přítomnosti, neřkuli do budoucnosti. Když zůstaneme soustředění jenom na svá zranění a ublížení, újmy a škody, nezaměřujeme se na převzetí kontroly nad vlastními životy a přenecháváme ji v otěžích - sebelítosti.

Budeme-li neustále vinit ze své momentální situace, resp. neschopnosti, nezdarů a potíží to, co se odehrálo „tehdy a tehdy“, vzdáváme se odpovědnosti za svůj život. Můžeme se utápět ve svém utrpení a šířit je kolem sebe jako podzimní virózu, anebo se můžeme rozhodnout povznést se nad všechno, co nás potkalo.

Možná vás to zarazí a někoho i urazí, ale sebelítost je určitá forma sobectví. Mnohem méně si pod jejím diktátem uvědomujeme potřeby a utrpení těch druhých. Naše vlastní trápení je vším, o čem přemýšlíme, co je obsahem našich emocí a mentálních pochodů. Ne, nemůžete změnit svou minulost (ačkoli ani to neplatí na 100%), ale můžete změnit svou budoucnost!

Že je to nesmysl a nejde to? Hm, tak kupříkladu… Tony Melendez. Narodil se v Rivas (Nicaragua) bez rukou a s tzv. koňskou nebo jinak golfovou nohou (nohy skutečně působí jako golfová hůl, chodidla směřují dolů a rotují dovnitř), vrozenou vadou chodidel odborně zvanou Pes equinovarus (jeho matka užívala v průběhu těhotenství lék thalomide). Mohl být naštvaný na celý svět, třeba na nemoc své mámy, farmaceutický průmysl, pána Boha, na cokoli.  

Navzdory svému značnému handicapu se však Tony rozhodl převzít moc nad svým životem a vlastním štěstím. Podnikl všechno, co jen šlo, aby zlepšil své životní podmínky. Udělal tedy pozitivní rozhodnutí a převzal zodpovědnost za svou vlastní budoucnost. Jak? Naučil se hrát na kytaru prsty na nohou! Ano, „těch“ nohou s „tou“ vrozenou vadou!

Svou hudební kariéru zahájil rovnou v Los Angeles. Stal se z něj muzikant a zpěvák, vydal několik úspěšných alb. Je rovněž skladatelem, motivačním řečníkem a spisovatelem. V roce 1987 hrál a zpíval pro papeže Jana Pavla II., právě v Los Angeles. Svatý otec byl nesmírně dojatý, vyšel na jeviště a řekl mu, že je jeho úkolem „dávat naději všem lidem“.

Tony si vzal papežova slova k srdci. Založil Tony Melendez Ministries, neziskovou organizaci, která pomáhá lidem na celém světě a skutečně jim přináší naději a péči. Poskytuje jim stipendia a financování dalších jejich potřeb, avšak i životních cílů.

Tonyho program je nabitý, zejména mnoha hudebními turné. V jeho rušném životě prostě není prostor pro sebelítost, protože se nezaměřuje na sebe. Nesobecky dává těm, u kterých cítí, že jsou méně šťastní, resp. mají méně štěstí jako on sám. Neočekávejte však, že by vám Tony z lítosti zahrál neradostnou píseň na vaší soukromé „smutečné párty“. Spíš vám půjde příkladem jak překonat sebelítost a inspirovat vás k dosažení hezčího a lepšího života. Bude vám vesele zpívat a říkat, že se máte zvednout a užívat si života do takové míry, jak to jen půjde. Vy sami byste měli - a vskutku můžete - pečovat o své vlastní štěstí.

Tony není přirozeně jediný. Skotský horolezec Jamie Andrew zdolává vrcholy, například Kilimandžáro, ačkoli v roce 1999 přišel kvůli omrzlinám o všechny končetiny. Nick Vujičič ze Srbska se stejně jako Tony narodil bez nohou i rukou a stejně jako on založil neziskovku, Life Without Limbsa. Jezdí po celém světě, motivuje mnoho dalších postižených, hraje golf a plave! A takových příkladů je víc, než byste si asi mysleli!

Tak jděte do toho! Vyplačte se, to určitě ano. Nedržte emoce v sobě. Smuťte a zůstaňte celý den, nebo i pár dní v posteli. Prociťte naplno svou bolest. Prožijte svou „neradostnou realitu“ a utrpení. Je to v pořádku a dokonce zdravé. Ale pak toho nechte. Neutoňte v bezbřehém žalu. A hlavně, nepřetavte jej v sebelítost. 

Já kupříkladu dávám svým klientům v takovéto situaci trochu zvláštní návod, který se jim však velice líbí: Dohodněte se sami se sebou na termínu, kdy budete „pěstovat sebelítost“. Co já vím, ve čtvrtek do 17 do 18 hod. Takže, pokud se budete chtít litovat v úterý dopoledne, musíte si říct, že na to máte vyhrazenou hodinku ve čtvrtek odpoledne a odložte sebelítost, jako kdybyste se rozhodli uklízet ve skříni o dva dny později, protože jste se tak předtím rozhodli. A pak se skutečně vyhrazenou hodinu litujte, litujte, litujte. Ale skutečně celou hodinu, ani o minutu či sekundu méně! A pravidelně, každý týden v tu samou dobu. Jsem zvědavá, jak dlouho vám sebelítost vydrží, zejména pokud před každým „sebelítostněním“ aplikujete esenci „Zvládání krizí“. Po své „sebelítostní černé hodince“ si pak vezměte esenci „Cítím se dobře“. Po třetím setkání se svou sebelítostí užijte esenci „Má radost“, a dělejte tak až do doznění posledních známek sebelítosti.    

Nedovolte, aby cokoli, nejenom sebelítost, ohlodávala váš život až na kost. Nikdy nejste sami nebo nemilovaní. Pamatujte, že ve vašem životě jsou další lidé, kteří vás mají rádi nebo vás potřebují. Že ne? Pak určitě existují lidé, s nimiž jste se ještě nesetkali, a kteří vás potřebovat a milovat budou!

Judita Peschlová, psychoterapeutka, hlavní terapeutka a oficiální lektor projektu Lichtwesen, judita.andele@gmail.com